Vítám vás u mého prvního blogu. Jakožto zpěvák kapely Maniac jsem se rozhodl s vámi sdílet zážitky z našich koncertů i kapelního života okolo.

Prolog

29.7.2023 bylo pro nás s kapelou Maniac jedno z těch dat, na které jsme se těšili už několik měsíců. Abychom stihli podvečerní koncert ve Zlatých horách, museli jsme posunout začátek prvního plánovaného koncertu ve Chřibské už na 11:30. Děkujeme pořadateli za to, že této nevšední žádosti kapely vyhověl a my jsme si tak mohli potvrdit krásný dvojáček. Plán byl jasný – odehrát, rychle sbalit věci a vysmahnout na polskou dálnici, kde to napálíme a za čtyři hodiny budeme na druhé straně republiky. Co by se tak asi mohlo podělat, že jo. Ale vezmeme to hezky od začátku.

Nákupy

Protože už mě dlouhodobě štve, že Ruzty vypadá na koncertech líp než já, zašel jsem v pátek nakupovat. Po radě od mojí Terky a doporučení mé ségry, která tam už byla také, jsem navštívil krám Kuzmarkt, kde mají super retro věci. A udělal jsem dobře. Nyní už tedy na koncertech nebudu pán umělých kožichů (neboli Leoš Mareš z Wishe), nýbrž pán se zlatým sakem a latexovými legíny.

Vsuvka – Mám rád legíny co nejmenší, tak jsem si v kabince jako první navlékl velikost S. Nahoru to šlo ještě docela dobře, při sundavání jsem si ale připadal jako Ross v seriálu Přátelé, když šel na rande v kožených kalhotách. Jelikož jsem neměl pudr jako on, strhával jsem je asi třicet minut. Abych to zkrátil, prostě jsem si koupil jedny legíny za cenu dvou a tyhle hned po koupi vyhodil do koše. Nakoupeno!

Sobotní ráno

V sobotu jsme vyráželi už v sedm ráno. Já slíbil klukům z kapely, že tam budu dřív, naložím auto a připravím ohně a kabely kvůli efektům. Matěj tedy pak jen naloží bicí a můžeme vyrazit. Realita? Protože se mámě podělal strojek na stříhání vlasů, nenaložil ani nepřipravil jsem nic a v sedm ráno jsem momentovým lepidlem dával dohromady nástavec, aby moje strany hlavy mohly být ostříhány na jedinou možnou délku tří milimetrů. Nakládal tedy Ruzty a Matěj. Zatímco mě ségra stříhala, koukal jsem na ně a dělal, že neexistuju.

Vyrazili jsme. Auto prošlo přes jaro generální opravou, za což děkujeme našemu kamarádovi Lukášovi, fakt udělal hrozně moc práce a bez něj bychom byli ztraceni. Pryč jsou doby, kdy jsme se museli bát, jestli dojedeme. Cesta v pohodě, dali jsme si vajíčka s párkem na benzínce (super, že to někde dělají). A ve Chřibské jsme byli v 10:00.

Chřibská fest

Chřibská je místo, kam jsme se vrátili už asi po čtvrté. Akce se jmenovala Chřibská Fest a hrát na ní takhle brzy byl pro nás takový test. Přecijen – v osm večer už jsou všichni rozjetí, ale takhle brzy dorazí opravdu jen ten, kdo příjde na nás. A jsme hrozně rádi, že vás tam bylo tolik, že jste si to krásně užili. V našich tričkách, skákající, zpívající. Poděkování patří taky zvukařům, kteří měli kvůli nám dost shon, aby všechno stihli a my mohli začít včas.

Skončili jsme přesně na čas ve 12:15 a měli jsme 15 minut na to dát všechno do auta a vyrazit, abychom měli dostatečnou rezervu. Poskytl jsem jeden krátký rozhovor pro místní televizi, udělali jsme pár fotek s fanoušky a díky pomáhajícím klukům u stage jsme to překvapivě dali.

Polská dálnice

Ve Zlatých horách jsme měli být v 16:30 s tím, že zvukovka je o hodinu později. Děláme to tak vždy, když to jde. Po cestě se může cokoliv pokazit, takže chceme mít vždy rezervu. No a díky polské dálnici do Wroclavi nám to dnes zachránilo koncert.

Dálnice v polsku z Německa do Wroclavi má jednu zajímavost. Na 80% z ní nejsou žádné odstavné pruhy. Takže když se nějakému Trabantu přehřeje motor, jiné auto píchne, nebo se stane nedejbože nějaká nehoda, okamžitě to znamená nejméně dvacetiminutová kolona. Naše skóre? Dvě nehody, jedno odstavené auto a jeden odstavený karavan. Díky těmto skutečnostem jsme do místa konání druhého koncertu dorazili bez naší typické rezervy.

Zlaté dny

Už po cestě jsme viděli, jak se nad horami zmítá jeden obrovský mrak, ze kterého šlehají blesky. Furt jsme si říkali – NE, to není naše cílová destinace. Byla. Nejvíce to odnesl Sebastian, který musel před naším příjezdem přerušit koncert. Díky obrovskému větru museli dokonce pořadatelé snížit střechu pódia. Nicméně v době našeho příjezdu už bylo to nejhorší za námi a my jsme tak jen čekali, až se sbalí kapela a zvukaři připraví po té pohromě stage na pokračování.

Spousta lidí díky vichřici odešlo domů, čemuž se nedivím. Ale zase jsem si říkal, že se většina z nich převleče a vrátí zpátky. A ono to tak bylo. Hlediště se během našeho koncertu zaplnilo, lidé skákali, tancovali, zpívali. Chtěli i přídavek a já se omlouvám, že jsme ho nemohli dát, čas je bohůžel někdy neúprosný. Hrozně jsme si užili následné focení a podepisování s fanoušky. Po pěti hodinách na cestě nás to nabilo na čtyřhodinovou cestu do Prahy.

Po koncertě

Než jsme vyrazili domů, snědli jsme výborné řízky a obložený talíž od pořadatele. Je to hrozně milý člověk a jsem moc rád, že jsme prohodili pár vět. Když už jsme u organizačního týmu – poděkovali jsme i zvukařům za perfektní zvuk.

Vyjímečně se nám povedla taková věc. Nedohodli jsme se, kdo bude jako první řídit cestou do Prahy. Takže jsme si nezávisle na sobě každý z nás dali pivo (já tři) a pak jsme na sebe koukali jak dementi s tím, že za volant si snad sedne naše merch girl. Ruzty ale měl jen jedno, tak jsme se podívali na koncert výborných Portless a po koncertě vyrazili domů.

Cesta domů

V Polsku jsme narazili na billboard s nápisem POMOC DROGOVA (:D). Jakožto tři vyspělí jedinci jsme před to dali polský překlad slova hledat a Ruzty náhodně řval na lidi v malém nočním městě „Szukam pomoc drogovu“. To jen tak pro představu, jak si kapela zkracuje cestu domů.

Jinak bylo všechno v pohodě, až jsem byl překvapený, jak všehno uteklo. Asi ve dvě hodiny ráno jsme parkovali kapelní auto.

Závěr

A to je tedy asi tak nějak všechno z mého prvního blogu o našich koncertech. Budu rád za přečtení i sdílení. Další report čekejte příští víkend. 5.8.2023 hrajeme na Rockovém náletu v Děčíně!

Mějte se krásně,
Jirka Psycho Bareš,
zpěvák Maniac a zakladatel magazínu Hitzone